V sychravém nedělním dopoledni odehrál 23. dubna tým mladších žáků první dvoukolo skupiny D s Bolevcem a Olomoucí A. Proti Bolevci to byl v našem případě jednoznačný zápas. Soupeř hrál v poli o jednoho méně a my si dovolili hrát i s velice změněnou sestavou v poli.
Nicméně i když výsledek 11:0 (podle mých poznámek, rozhodčí si branky začali psát asi až po šestém gólu a je možné, že oficiální zápis bude jiný) vypadá na jednoznačnou záležitost, není tomu tak. Vždy když se dostali bolevečtí útočníci do kruhu, bylo to mnohem nebezpečnější, než když jsme se dostali do kruhu my. Soupeřovi kličky byly nebezpečné, a pokud by útočník měl více času před brankou, asi by dal gól. Zatímco my, když jsme byli v kruhu v přečíslení, nikdy jsem neměl pocit, že bychom situaci měli stoprocentně pod kontrolou a byl jsem rád, že to tam nakonec spadlo.
Po pravdě musím však uznat, že některé branky, například Jáchymova, byly podle mne velmi složité, a nechápu, jak to udělal… (prodloužil rychlý míček mezi betony forhendem). Hráli jsme sice jak spací vagón, ale chtěli jsme hrát a vyhrát, což bylo pozitivní.
Druhý zápas s Olomoucí A odhalil všechny nedostatky, které máme. Respektive ani ne nedostatky, jako v čem byl soupeř lepší než my. V rychlosti, technice, myšlení. Hlavně v myšlení. Pokud chceme hrát rovnocennou partii, musíme se na zápas soustředit. Být na jednu stranu týmový, a na druhou i sobec. Týmový v tom, že do hry jdeme společně se spoluhráči a máme stejný cíl. Sobec být v tom, že se nebude kritizovat druhý, ale dávat pozor pouze na sebe, jaké mám nahrávky, jak je přijmu a co s tím udělám. Naštěstí se nestalo, že by si jeden druhému vyčítal chybu. Ale v té hlavě to nemáme srovnané. Neustále jsme rozptylováni hloupostmi a kulišárnami a neumíme se zcela soustředit a koncentrovat.
Někteří kypí sebevědomím, jiní si nevěří a mám pocit, že děti mají i strach vzít na sebe jistou míru zodpovědnosti, a to v součtu táhne tým podprůměr. Když jsem zamíchal sestavou v zápase s Bolevcem (protože jsme si to mohli dovolit), mnozí kňučeli, že tam hrát neumí, že tam nikdy nebyli. Ale to je špatně. Nezáleží přece, kde hraji. Na kterém místě (postu). Hraji přeci pozemní hokej, a ten musí umět všichni stejně: nahrávka, příjem míčku, vedení, driblování a podobně. Rozdíl je sice v prostoru, kde zrovna stojím, ale hrajeme hokej a ten se hraje po celém hřišti.
Olomouc nás přehrávala a my se jen bránili. Pokud jsme se dostali dopředu, vždy jsme ztroskotali na brankaři. Prohra 0:6 (03) zcela odpovídá rozdílu soupeře s námi.
