Do Plzně jsme v sobotu 6. února vyjížděli brzy ráno a s dalšími omluvenkami, zejména ze strany brankářů. Šíma je na horách. Dominik nemocný. Náhradnice Emma z rodinných důvodů nemohla a proto s námi jela benjamínek Tereza Žižková. Sára sice do haly Vysokých škol také dorazila, ale z důvodu zimnice a zvýšené teploty byla v záloze.
Litice A – Sokol Kbely 0:9
Proti lídru tabulky jsme jakž takž drželi krok do 8 minuty. Po první brance přestal být soupeř nervózní a dělal si s náma více či méně co chtěl. Za stavu 6:0 bylo každému jasné, že výsledek nesrovnáme, natož, abychom zápas otočili ve svůj prospěch, a tak jsme posledních pět minut zkusili herní taktickou variantu hry o šesti hráčích v poli bez brankaře. Na jednu stranu jsme soupeře zatlačili ale všechny tři chyby Litice využili v branku do naší sítě.
Na první pohled darda, ale když pak Litice smázli Slavii 8:1, řekl jsem si, že bez těch posledních pěti minut, jsme zas tak špatně nehráli.
Litice B – Sokol Kbely 2:3
Do druhého zápasu jsme nastoupili s malou zmněnou v sestavě. Tomáš Kroupa v obraně. Zápas byl vyrovnaný, a protivník vždy jen dotahoval. První branku dala Tereza Pazlarová a druhou Majda. Nicméně šancí jsme měli mnohem víc, ale chybí nám klid a zkušenost, což potvrdil i sám Ruda, který chvilku hrál v útoku a mohl dát branku Litickému áčku: „Když já nevím, co tam mám dělat…?„ fňukal a má rada byla jen jedna. „Nic, jen dej góla!„ Rozhodující gól jsme dali z trestného rohu, kdy se výjimečně místo Adama ujal coby exekutor střely Tomáš, a promněnil.
Povrch v hale je (mám zato) dřevěný, na který se patrně položil spolastik, respektive nějaká umělá hmota, na které míček celkem hodně skáče. Adam Babovský nejen že díky tomu otestoval odolnost oken za diváckou tribunou, ale i moji holeň. Pamatuji hodně, dost ran jsem za svou sportovní kariéru schytal (i rozdal), ale poprvé v životě mi prolétla hlavou myšlenka, že ta holeň je zlomená. A v zápětí: „Jak se dostaneme domů?„ Naštěstí jsem se postavil zpět na vlastní nohy, ale s odstupem času, kdy ta podlitina přichází k životu, si myslím, že obyčejné „Sorry!„ asi stačit nebude…
Stále nám chybí rychlejší čtení hry a orientace v prostoru, kdy se musíme postavit na hřišti podle postavení soupeře, ale i tak mám za to, že jdeme výkonnostně nahoru, a to je jen dobře.
Poznámka závěrem
Trénuji od roku 1992/93, kdy jsem s polu s Petrem Vokurkou usedl na střídačku starších žákyň ČKS Vyšehrad. Můj první zápas v hale na Hagiboru si dodnes pamatuji, protože jsem nebyl schopný, jako trenérský elév, vyřešit situaci, kdy se mi o poločase s pláčem zhroutila jediná brankářka s tím, že se bojí míčku. Nyní, po více jak 20 letech stojím na střídačce starších žáků Sokola Kbely, a do branky (i minulý víkend) se mi ve 4 zápasech postavily dívky, věkem mladší žákyně, které bez mrknutí oka kryly s odvahou a bez váhání střely mnohem starších soupeřů. V tomto srovnání oběma dívkám moc děkuji, že nás v tom nenechaly a byly oporou.