V dalších sedmi zápasech po turnaji v Bolevci vyhráli mladší žáci pouze dva zápasy. nad Kadaní (5:3) a Spořicemi (4:0). S Olomoucí A i B (1:4, 4:9), s Pragou (1:5, 2:4) a Liticemi B (1:3) odešli s prohrou. Nutno podotknout, že HC Bolevec se odhlásil ze soutěže a díky tomu jsme odehráli i dva přátelské zápasy s Olomoucí. Zajímavostí je, že v přátelském zápase jsme podali mnohem lepší výkon, než v soutěži, ale je možné, že soupeř mohl hrát jinak a vypustit nasazení. To je ale v rovině spekulací.
Nás však zajímá herní projev, který není dobrý, ale lepší se. V čem není dobrý?
- Běh. Zaostáváme v technice běhu. Hráči vydají příliš mnoho energie, aby se dostali z jednoho místa do druhého s míčkem na hokejce, pohyb při běhu je neekonomický a chybí lehkost. Budeme se na tuto část více zaměřit, ale než to uděláme, musíme se pokusit děti usměrnit tak, aby při cvičení věnovali pozornost pouze tomu, co právě dělají.
- Totéž platí i o posilování a protahování. Když na tréninku dáme sérii kliků nebo leh-sedů, slyším otázky: „za co nás trestáš?„ Může to být patrně myšleno formou vtipu, ale i zde se musí na činnost koncentrovat a nedělat rošťárny.
- Síla a technika jdou ruku v ruce, proto cvičíme a posilujeme, abychom dokázali účinněji a dál odehrát míček. Proto mají děti tréninkové deníčky, kde jsou vybraná cvičení a která mají za úkol doma dělat.
- Defenzivní činnost jednotlivce má chyby, a soupeř se přes nás dostává mnohdy příliš jednoduše. Zejména pak snaha blokovat útočníka s míčkem levou rukou na bekhend, s nohama u sebe a bez stínování vede často ke zranění, nebo hráči schytají jednu-dvě-tři rány holí i míčkem.
- Nerozhodnost dává výhodu soupeři. Než nám to sepne, a než se rozhodneme co uděláme, protivník se na nás stačí připravit.
V čem se lepšíme?
- I přes chyby techniky, vydržíme fyzicky držet krok se soupeřem. Je možné, že za to může pravidelné běhy na konci tréninku, kde každý kňourá, že už ne, ale v zápase se to pak projevuje tak, že neodpadneme.
- Začínáme víc přemýšlet, a hráči, pokud nejsou unavení, jsou schopní plnit to, co na ně křičíme ze střídačky. Ale nesmí být duchem mimo.
- Bojovnost. Pravdou je, že jsem u mladších žáků od jara, a nemohu srovnávat předchozí stav, ale líbí se mi, že se bojuje do posledního dechu. Nic není ztracené a každý míček se snažíme dohrávat, i přesto, že se do soubojů chodí špatně a mnohdy dostaneme ránu.
- Týmovost. Vysoce hodnotím, že se děti mezi sebou neobviňují z chyb a nevyčítají si to jak na hřišti tak mimo hřiště.
V posledních dvou zápasech, které se odehrály na hřišti ve Kbelích se výše uvedené poznámky projevily. Vysoká prohra s Olomoucí možná děsí, ale dali jsme čtyři branky z osmi gólových šancí. Přesnější zakončení bylo skutečně o tom, že nemáme už sílu mnohem lépe zakončit střelou nebo finální kličkou. Dlouho jsme s Aničkou v útoku se soupeřem drželi krok, ale v okamžiku, kdy jsme vystřídali, a v rámci změn se Anička posunula do obrany, dostali jsme tři rychlé branky po sobě. Tím rozhodně nechceme říci, že všechny tři branky jdou na vrub Aničky, ale naopak, na tomto momentu je vidět, jakou důležitou práci Anička dělala při zakládání útoku soupeřem, protože jim velice dobře svým pohybem rozehrání narušovala a my měli v obraně více času a klidu na zastavení protiútoků.
Když soupeř odskočil, bylo to hlavně o psychice, a možná i o přemotivovanosti některých hráčů, kterým pak chyběl klid. Ten nám nechyběl v zápase s Pragovkou a vedli jsme 2:0. I přes střídání jsme byli schopní hrát vyrovnanou hru, ale srážejí nás na kolena zbytečné individuální chyby, jako je klička do forhendu, nahrávky na hůl soupeře, špatné krytí míčku a hlavně neustálé atakování soupeře bekhendovým zobáčkem. Musíme mít protihráče s míčkem neustále na forhend a to se nám zatím nedaří.
Všichni podali výborný výkon, ale rád bych tu vyzdvihl hráče, který překročili svůj vlastní stín a překvapili. Absolutorium zaslouží Kryštof. To co předváděl na hřišti nemělo chybu. Nejen že byl oporou v obraně, ale i když ztratil míček, dokázal ho nejen vybojovat zpět, ale i založit protiútok. Petr, co neustále kňourá, že tam a tam neumí hrát, nastoupil na střed hřiště i přes protesty a pláč a světe div se, hrál na jedničku, bez výtek ze strany trenérů. Štěpán v brance podržel, a je veliká škoda, že raději sedí ve stínu pod stromem, než aby byl více aktivnější v přístupu jak ke tréninku, tak v zápase.
Koho vytaháme za uši? Jonáše! Proč? Protože často dělá otočku s míčkem o 360° aniž by z tohoto manévru cokoliv získal, nebo oklamal soupeře. Naopak; nemá to žádný efekt… Ale to lehce odstraníme tím, že mu to budeme připomínat, ať to nedělá, že mu ty uši utrhneme, pak nebude za co tahat a v neposlední řadě mu to napíšeme na papírek a bude si to vždy před spaním číst.
V neposlední řadě děkujeme všem maminkám za vynikající dorty, buchty, perníky. Ještě teď se nám všem sbíhají sliny, když si na ně vzpomeneme.
