I s ohledem na omluvenky, možná díky státnímu svátku a ředitelskému volnu ve školách, jsme měli problém sestavit tým, protože kromě jednoho dlouhodobě nemocného a třech omluvených jsme převeleli do Rakovníka s A týmem druhého brankaře, protože Denda byla po nemoci. Z jednoduchého kalkulu jsme neměli 5 hráčů a museli jsme povolat Viktora Boháče z přípravky, aby nás vůbec bylo 5+1.
Proti Hradci jsem očekával, že nebudeme mít moc šanci, tihle „reds“ měli dvě pětky na střídání a s postupem času byla na našich hráčích znát únava. Ostatně skóre 6:0 pro soupeře to jasně vypovídá. Nicméně Kbely se nedaly a hráli jsme tak, jak jsme si řekli. Cílem bylo individuální zdokonalování a poznávání svých hranic, co všechno jsem schopen zahrát.
Druhý zápas proti Olomouci byl katastrofa. Soupeř je papírově a myslím, že i ve skutečnosti slabší než Hradec, a dokonce první půlku snad ani neběhal, přesto jsme nebyli schopní zopakovat svůj výkon z prvního zápasu. Ono ani není divu. Ta nemožnost střídat při hře na velkém hřišti je skutečně znát a pod únavou jsme nejen dělali chyby, ale i se stavěli pozičně do velice nebezpečných míst, Aleš Kazílek byl trefen jednou, Ota Chovanec třikrát z toho jednou do brady, Valérie byla také „složena“ na zem a bylo mi toho všeho neskutečně líto. Ta hra ani nemohla děti, natož trenéra s rodiči bavit a mít z ní dobrý pocit.
S respektem nutno říci, že v okamžiku zranění Oty, kdy se dobelhal na střídačku, Olomouc fair play stáhla jednoho hráče z pole a hráli jsme 4 na 4, ale i tak to bylo pro nás vyčerpávající. Bez opor, bez střídání, bez elánu jsme prohráli 11:0…
Navíc když se po návratu do Kbel dozvíme, že Aleš Hanzlíček nestihl sraz A týmu a mohl klidně jet s B týmem bez toho, že by měl jakoukoliv snahu se omluvit nebo udělat něco proto, aby nám mohl pomoci, to mrzí o to více. Vyzdvihnout je však nutno výkon obou brankařů, jak v B (Oliver) tak i v A týmu (Jonáš B.), a pochválit práci brankařských trenérů Aleše a Čočkina.
