Služební cesta na předměstí Londýna. Centrum daleko, „výtečná„ anglická kuchyně, hospody drahé … co tedy zkusit si jít zahrát pozemní hokej? Nápad určitě výborný a realizace kupodivu naprosto jednoduchá. Když si teda odmyslím cestování s hokejkou v letadle jen pár dní po útocích v Belgii. Chápu, že na první pohled vypadám jako terorista nejvyššího ražení, schopný vyhodit do povětří letadlo pomocí zubní pasty, šamponu a gripu hokejky, ale i tak to možná bylo od aerolinek přes čáru. Nicméně šampon a zubní pasta nakonec zůstali v Čechách, takže se media moha dál zabývat pouze Belgií..
Jak to tedy celé probíhalo? Kontaktoval jsem nejbližší klub, jestli nemůžu dorazit ve středu na trénink a hned druhý den mi přišla odpověď od kapitána týmu, že mám určitě přijít. Bohužel jim prý akorád skončila soutěž (ha – oni hrají jen v zimě) a nemají už normální tvrdý trénink (supeeeer), ale jen hrají na 2 brány. Nicka jsem ještě jednou ujistil, že nepřijede reprezentant, ale poctivý začátečník.
Jak jsem si našel, Welwyn Garden City Hockey Club (http://www.wgchockeyclub.co.uk/ ) je menší klub s dlouhou historií, hrající v areálu univerzity. Má 4 týmy mužů a 4 týmy žen v oblastních soutěžích + mládež.
V den D jsem měl v plánu jet busem, ale MHD v Londýně mimo centrum stojí za prd a nic mi kolem 18:30 nejelo. Je to přece kousek…jsi sokol, to dáš po svých! No nakonec z toho bylo pěkných 6km a kdyby mi nepomohli studenti místní univerzity, kteří mě protáhli skrz školu, asi bych tam ještě pořád bloudil.
Na hřiště jsem doběhl přesně v 7. Našel Nicka, seznámil se s týmem. Ještě jednou jsem jim vysvětlil, že nepřijela reprezentace (což ostatně brzy pochopili), rozdělili jsme se na 2 týmy po 12 hráčích a hráli na celé hřiště. Stoupl jsem si takticky na své místo levého záložníka, nahodil pohled nezaujatého odborníka a šlo se na věc. První kontakt s míčem byl luxusní a ještě týden jsem si ho dobře pamatoval, protože slečně z protějšího týmu ustřelil bekhend a míček skončil na mé levé ruce. Obecně jsem dost litoval, že jsem si nevzal žádné chrániče, protože se s tím popravdě na tréninku moc nepárali. Úder sem, úder tam…
Postupně jsem zjistil, že kvalitou byla hra tak na úrovni lepších týmů naší veteránské ligy a měl jsem radost, že jsem +/- zapadl a nebyla ostuda. Popravdě jsem si luxusně zahrál, ikdyž se ke konci ozývaly křeče – to mám za ten běh před tréninkem. Konečné skore 1:1 tak nějak odpovídalo tomu, co se dělo na hřisti.
Pak jsem chvilku koukal na to, jak velká část mých spoluhráčů z tréninku šla hrát za jejich „A„ tým exibiční zápas proti místnímu univerzitnímu týmu a vydal se na běh zpátky do hotelu. No a až budu zase v Londyne, vim, co budu dělat.
